"Zázrak..." povídám já. Ale Irakli se směje, že mne nachytal.
"Komunismus, Josif Francevič! Stalinský komunismus, tak je to!"
Když jsme vyšli z mičurinského domu, kde kolchozníci nad mikroskopy zkoumají tajemství přírody, kde Naziko dělá neúnavné pokusy s klíčivostí řepných semen, aby mohla splnit své dívčí slovo Stalinovi, bylo nám, jako kdybychom se napili opojného vína.
I
Na polích od lesa až k vesnici ještě leží sníh, široká bílá duchna, přepásaná jen dvojím úzkým páskem polních cest. Pozdní sníh z konce února, kdy už si leckterý skřivánek musí vrznout svou ranou písničku. Ale nevadí, alespoň zaclonil ozimy před holomraznicemi — a vůbec, jen ať se prameny spodních vod dosyta napijí. Vyschlo jim v hrdle v sedmačtyřicátém, a do dneška se z toho teprve vzpamatovávají.
Jen počkej, až vysvitne březnové slunce s tou prudkou jarní silou, která zvedá mízu od kořenů k pupencům! Za dva dni bude po sněhu, a potom uvidíš ten zázrak: naše višňovská pole už bez mříží, nerozkouskovaná mezičkami, svobodně spjatá v širé družstevní lány. Říkávali všelijací mudrci, že prý je naše česká země krásná právě tou strakatou sukní políček, pruh vedle proužku, záplata na záplatu, jako když děvče z pastoušky jde na trávu. Ale s pastouškami jsme u nás v Čechách už skoncovali. A teď skoncujem i s tou záplatovanou sukní, s krásou chudoby, která ani nehřeje, ani nesytí. My chceme jinou, novou krásu, která by nedávala lidem jen chlebovou kůrku s bramborovou slupkou; krásu sirosti, krásu štědrosti, krásu té pravé svobody.
Taky bývávaly časy, kdy jsem si lebedil nad svou ouvratí: je to maličké, ale je to moje. A zatím jsem si lhal do vlastní kapsy, protože jsem měl na chalupě místo tašek hypotéky, ve vrátkách exekutora z berňáku, a z mísy nám denodenně ujídal sedlák, kterému jsem za potah platíval svou i ženinou dřinou, a lichvář, co jsem si od něj musel půjčit na dluhy a na úroky z dluhů. Ale teď si mohu s jistotou říci: Je to naše, a je to veliké! Jen se, panečku, rozkoukněte, až sleze sníh: celá ta naše krajina povyrostla, roztáhla se do šířky a dálky, zkrátka dostala nové rozměry.
Předěláváme naši českou zem z malé na velkou, jako když starou chalupu přestavuješ na nový, prostorný dům. A já vám řeknu: Jednou, až budeme jako dědci nad hrobem účtovat se životem, budeme si moci s chloubou říci, že jsme byli při tom, když se český lid stěhoval z pastoušky do statku. To je, soudruzi, největší jistota a radost mého života, že já, Josef Větrovec z Višňové, dřív chalupnický kravičkář a dnes předseda Jednotného zemědělského družstva, jsem přiložil své ruce k dílu, když si lid u nás v Čechách stavěl štěstí.
[...]
To byste neřekli, jak se mi to krásně sešlo: pět vojáků, a přitom pět národů! Serjoža byl Rus, Váňa Ukrajinec, Ibragim byl z Azerbajdžanu, Bagram z Kazachie, a Giorgi, kterému kamarádi říkali Gogla, to byl Gruzín.
Pravda, když mě jako osmnáctiletého kluka poslali cedit krev za císaře pána, taky nás bylo v rakouské armádě národů habaděj: Tyroláci, Štajeráci, Češi, Maďaři, Chorvati, a já nevím, kdo všecko ještě. Ale to jsme byli rozeštváni mezi sebou jak vlci. Čech se na potkání řezal s Maďarem, Chorvati s Tyroláky, a někdy jsme se řezali navzájem všichni, že už ani nebylo vidět, kdo koho vlastně bije. To byla panská politika: řežte se, chudá pakáži, mezi sebou, abychom my vám mohli snadněji vládnout. Když jsem to našim chlapcům vyprávěl, dali se do smíchu:
„Rozumíš, Josif Francevič," povídá mi Váňa, „to je pravda, že je nás tu u jednoho stolu pět národů. Ale my všichni dohromady jsme... sovětští lidé! U nás není národů pět, ale víc než sto!"
Zvedl mi před oči svou velikou kovářskou ruku, a roztáhl na ní všech pět prstů:
„Tenhle prostřední a největší, to jsou Rusové. A tuhleten hned vedle, to jsou třebas Ukrajinci. A tuhle ..." zvedl palec, „to jsou Bělorusové. Tuhle máš Gruzíny a tuhle zas Litevce nebo Estonce, a zas bys mohl začít znova: Arméni, Azerbajdžanci, Kazachové, Kirgizové, Tadžikové, Turkmeni, a kdybys měl dvacet rukou, ještě by ses nedopočítal na prstech, kolik je u nás národů. Ale tohle..." a teď svinul všecky své prsty v pěst, „tohle je dohromady Sovětský svaz! Taková stoprstá ruka, kde jeden prst pevně drží s druhým, kde jeden pomáhá druhému v práci, kde všecky prsty najednou vezmou za velké dílo... Ale když nám, jak se říká, fašisti strčili svůj svinský rypák do naší sovětské zahrádky, no tak... bum!" a Váňova pěst dopadla na lipovou desku stolu, až dřevo zaskřípělo ve všech čepech.
Celá povídka zde.
Já se vám přiznám: neprožil jsem do té doby v životě větší štěstí, jako když těch pět se družně sesedlo za naším stolem, a já s mámou mezi nimi. Připadalo mi, že je to pět mých synů, jeden krásnější než druhý, silní, rozumní, stateční, až ve mně všecko radostí jihlo.
[...]
Tak jsme půl dne chodili plni štěstí a radosti po všech těch místech, kde před šedesáti roky rostl soudruh Stalin. Na každého staršího člověka jsme při tom hleděli s úctou: ano, ten ho možná pamatuje, ten snad byl druhem jeho dětských her, ten s ním snad chodíval do gorijské školy. A staříci se na nás usmívali velikýma temnýma očima, když jsme před nimi smekali na ulicích, jako by s námi prožívali naše štěstí. Zdálo se nám, jako by tu byl soudruh Stalin s námi, docela blizoučko, jako bychom jej každou chvilku mohli potkat mezi záhonky růží, či na trávníku ve stínu košatých temných ořechů, kde malé okaté pionýrky s černými copánky zpívaly gruzínskou písničku.
Našim ženským se tetelila v očích jasná záře. co chvíli některá potajmo utrhla malinký kvíteček na památku pro svoje děti doma, místo ženského štěbetání mezi sebou jen šeptaly, a kamarádka před kamarádkou povzdechly:
„Kdyby tu tak byl náš táta... kdyby to mohly vidět děti. .."
[...]
„Kolikpak máte cukrovky?" neudržím se zvědavostí.
„Nu, kolikpak," protahuje se předseda za černé kníry, „sto šest hektarů jí letos bude... Osladíme si dobře čaj, Josif Francevič ..."
„A jaký průměr výnosu na hektar?"
„Ujde to," usmívá se Irakli Čavčavadze, „nebude letos míň než pět set metráků..."
Myslil jsem, že se zmýlil, že jejich centněr bude něco jiného než náš metrák, ale Irakli mi dokazuje, že je to u nás i u nich stejné, sto kilo na centněr, laciněji prý to nedá. A když nad tím kroutím hlavou, ušklíbne se šibalsky:
„Málo, Josif Francevič? Tak pohovoř tuhle s naší brigadýrkou Naziko Macharadze, měla na svých polích lepší výsledky! Nu, Naziko, jen se nestyď, za osm set padesát metráků se člověk stydět nemusí!"
Celá povídka zde.
A z houfu děvčat vyšla... vlastně ne, spíš ji kamarádky vystrčily dopředu, taková kráska, až srdce usedalo. Jako kdyby se brigadýrky volily podle spanilosti: smolné, až do modra černé copy po kolena, z osmahlé tváře svítí oči světlounce modré jak pomněnečky, postavu jako laň, vznosnou a štíhlou a krok, jak když jde královna do tance.
„Nu což," podala mi Naziko s úsměvem ruku, „na osmi stech padesáti my se nezastavíme, Josif Francevič. To je takové nerovné číslo..."
„Vidíš ji!" dal se do smíchu předseda, „ta se v životě nespokojí s málem... kdo ví, jak vysoko naše krasavice myslí!"
Naziko se zamračila, jako když mráček přes slunce přeběhne:
„Jak vysoko... a vy to nevíte? Tisíc metráků jsme slíbili soudruhu Stalinovi... a tisíc bude! My svoje dívčí slovo nezrušíme, pravda, děvčata?"
„Budět! Da, budět!" zabzučely jak včely v úle tortizské dívky, znenadání chytily naše ženské a roztancovaly je rovnou na vinici.
Bylo vám to jak v pohádce: jenže tahle princezna Naziko nemluvila o drahokamu na skleněné hoře, ani o perlách na mořském dně, ale o dvaceti tisících metráků cukrovky, které se svou dívčí družinou sklidí na dvaceti hektarech, jež měly na starost.
„A je to vůbec možné, Naziko?" ptám se a hlas se mi třese.
„Možné? A co je pro sovětské lidi nemožné? Cožpak my už dnes pracujeme tak dobře, že by to ani lépe nešlo?
Celá povídka zde.
Nepracujeme, Josif Francevič, ještě toho zbývá mnoho, v čem se můžeme zlepšit. Musíme se ještě víc naučit, víc trpělivosti přidat, ještě podrobněji odhalit všecka tajemství řepy od klíčku až do sklizně. Řepa není jak dítě, ta nezačne křičet, když má žízeň, když potřebuje nakrmit. Sám to musíš za ni uhádnout, rozluštit její potřeby... a vychovávat ji tak, aby své potřeby stupňovala! Naučí se přijímat víc živin, víc bude taky člověku vydávat! Naše řepa už neroste hladová... kdepak, u nás i rostliny dostávají plný talíř. Ale což kdybychom to na příklad ještě v poslední fázi před sklizní zkusili s fosfáty? Až bude mít řepa všeho do sytosti, dá tisíc metráků! Já to vím, určitě dá!"
[...]
"Zázrak..." povídám já. Ale Irakli se směje, že mne nachytal.
"Komunismus, Josif Francevič! Stalinský komunismus, tak je to!"
Když jsme vyšli z mičurinského domu, kde kolchozníci nad mikroskopy zkoumají tajemství přírody, kde Naziko dělá neúnavné pokusy s klíčivostí řepných semen, aby mohla splnit své dívčí slovo Stalinovi, bylo nám, jako kdybychom se napili opojného vína.
[...]
Já bych vám, soudruzi, tak rád pověděl, co všecko ten starý, osmdesátiletý gruzínský kolchozník, pastýř tortizských ovčích stád, řekl krásného o naší vlasti. Ale to bych musel být básník, abych tu krásu zachytil. To se snad ani v knížkách tak spanile nepíše, jak on to uměl povědět o Stalinovi, o naší družbě, o tom, že naše země leží předaleko, ale Stalinovo jasné oko že dohlédne ještě dál, až na sám konec světa, k nejposlednějšímu bědnému.
I na něj Stalin myslí, když se dívá z kremelského okna. Výše, než mohou horští orli, stoupá Stalinova moudrá myšlenka, širší než všecka moře světa je jeho bohatýrské srdce, které miluje všecky utlačené. Slavně a krásně se žije národům se Stalinem! A také o soudruhu Gottwaldovi měl řeč, tolik podrobností z jeho života a z jeho boje znal, že jsme my sami byli zahanbeni. Bojovným sokolem jej nazval, a naše Československo zářivou perlou, která bude navždy svítit v slunci stalinské svobody...
Chtěl jsem mu poděkovat, ale pro slzy radosti jsem nemohl. A nikdo z našich se v tu chvilku nemohl chopit slova, hrdla se nám zadrhla pláčem radosti a štěstí. Jen jsme se mlčky políbili, a pak jsme s gruzínskými soudruhy znova a znova volali to jejich: Gaumardžos! Gaumardžos!
[...]
Kdo nás chce zastavit? Kdo nás chce vrátit zpátky?
Nikdo nikdy nic nesvede s tou silou, která se dala na celém světě do pohybu! Socialismus bude, bude, bude! Každé ráno, když vstávám do práce, podívám se na obrázek mezi okny, na tvář soudruha Stalina.
Na jeho jasné oko, které vidí do zítřků. Na jeho čelo, pod kterým se ty zítřky rodí. Díky vám, soudruhu Staline!"
Celá povídka zde.
Elektronická verze: O-Br.cz
