Literární historie, její problémy a úkoly
Rekonstrukce literární normy
[..] K r i t i k má v souboru fyzických osob, které se účastní literárního života a sdružují se kolem díla, svou vymezenou funkci. Jeho povinností je vyslovit se o díle jako estetickém objektu, zachytit konkretizaci díla, tj. jeho podobu z hlediska estetického a literárního cítění doby, a vyslovit se o jeho hodnotě v soustavě platných hodnot literárních, přičemž svým kritickým soudem určuje, do jaké míry dílo splňuje postuláty literárního vývoje. [s.
Odvážně klasická, taková má být aktuální sezona Jihočeského divadla. Činohra ji načala s divadelní adaptací románové kroniky bratří Mrštíků Rok na vsi. Velkolepě pojatý kus, největší minimálně za dobu působení Martina Glasera (nechal se slyšet) jako šéfa činohry, do kterého se zapojil celý soubor a navíc i hosté. Režijně se toho ujal odborník, který adaptaci sám stvořil, rodák z Moravského Slovácka Břetislav Rychlík. Pálenkový temperament v lepším jihočeském rybníku. A výsledek? Ani ryba, ani burčák.
Asi tak jako by každý chtěl žít v Budějovicích. Někdo řekl jakémusi architektovi z Projektilu, že tu prý v kultuře chcípl pes. A on se tomu divil, vůbec mu to nepřišlo. Bodejť by ne, vždyť to tak skutečně není. Je to taková iluze, alibismus a klišé, které přežívá z dob, kdy to město skutečně bylo suchou pouští. V kultuře nechcípl pes, anobrž lidé.
Ti divadelníci jsou mi zvláštní sorta lidí. A teď nemyslím jen jejich práci. Když se vám podaří proniknout za ní, třeba i jako „reportér“, dostane často úplně jiný rozměr. Ano, větší klišé už jsem na skladě neměl.
"Zázrak..." povídám já. Ale Irakli se směje, že mne nachytal.
"Komunismus, Josif Francevič! Stalinský komunismus, tak je to!"
Když jsme vyšli z mičurinského domu, kde kolchozníci nad mikroskopy zkoumají tajemství přírody, kde Naziko dělá neúnavné pokusy s klíčivostí řepných semen, aby mohla splnit své dívčí slovo Stalinovi, bylo nám, jako kdybychom se napili opojného vína.
Co to vlastně je takové fotografické krédo? Pro mě osobně (začínající "zkoušímsisplnitsen" fotograf) to znamená obhájit si sám před sebou to, co dělám, jak to dělám a proč to dělám. Definovat si jakýsi smysl svého konání, umožnit si seberegulaci a sebereflexi. Pokusím se tedy stručně shrnout, jak k fotografickému řemeslu (neberu se za umělce) přistupuji.
Hm.. Tak Sem Tam je přece jenom zpět. Se svou tak trochu DIY* koncepcí, jejími klady a samozřejmě i nedostatky. Opět se rozhodl být pro tebe zdarma. I když – má vůbec jinou možnost? Platil by za něj někdo?
Asi bych si neměl takhle kálet do vlastního hnízda, ale nemůžu si pomoct. Často se sám sebe ptám, má-li to všechno vůbec nějaký smysl, nějaké ospravedlnění? Prospěje to něčemu, stojí o to někdo? Nejsme jen banda samozvanců, co si jen tak něco namlouvá?
Vydávat, redigovat či přispívat do časopisu je děsně cool věc. Dát tomu alternativní nálepku, být tak free, že pro všechny zdarma.
Loni na přelomu listopadu a prosince uvedlo Jihočeské divadlo takzvaný Site specific project, věc přesně podle mého gusta. Tři hry progresivních rakouských autorů, u nás většinou naprosto neznámých, pod vedením mladých, čerstvě absolvovaných režisérů. Autorská čtení netradičně inscenovaná a přizpůsobená jinak absolutně nedivadelním prostorům. Sklepení školy, bazén a tělocvična bojových sportů. Pouze jediné představení a kapacita jen 50 míst! Naplněný příslib jedinečného zážitku.
Ovšem smutné je, že dvě z těchto tří představení byly obsazeny sotva z poloviny, a to ještě velkou část tvořili pozvaní.
Ano, opět Sem Tam
Vy potřebujete Kulturu, ta potřebuje Sem Tam, ten potřebuje Vás
Všechno je propojené silou, jako ve Star Wars, v našem případě jde o sílu "DIY"
Já, Marie Šimandlová, bývalá dělnice v cihelně, nejmladší z jedenácti děti přívozníka Josefa Šimandla, která se vlastní pílí vypracovala na hlavní úřednici kanceláře JUDr. Emanuela Kaftana (o mrtvých nic než dobře, ale byl to velký lump), nyní důchodkyně a členka uličního výboru, ptám se všeho lidstva: To jste lidi?
|
